Farní sbor Českobratrské církve evangelické na Smíchově

Bohoslužby a svátosti

Bohoslužby – co to je? Možnost pro setkání lidí, kteří hledají víru, lásku, naději. Kteří hledají své životní ukotvení ve světě, nebo duchovní přesah. Bohoslužby tovří čtení bible, sdílení při svátostech (křest a večeře Páně), společné modlitby, zpěv písní, kázání (výklad biblických textů), sdílení jedněch s druhými. Bohoslužby se na Smíchově konají každou neděli od 9.30 hod. Pro děti je připravena tzv. nedělní škola, která se snaží přiblížit přiměřenou formou biblické příběhy dětem.

Bohoslužby pro děti či s dětmi jsou organizovány několikrát v roce – tradičně především kolem Vánoc.

Vysluhování večeře Páně je součástí bohoslužeb při 1. neděli v měsíci a o svátcích. Ke společnému slavení stolu Páně zveme každého, kdo byl pokřtěn a věří spolu s námi v Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

K účasti na bohoslužbách zveme všechny, jelikož jsme a chceme i nadále být sborem otevřeným, který nabízí prostor pro smysluplný život i prohlubování křesťanské víry každému, kdo o to stojí. Rádi mezi sebou vídáme nové tváře všech genrací, i rodiny s malými dětmi, a jsme za to vděční.

Za zmínku také stojí naše spolupráce s německy mluvícím sborem v Praze, se kterým dvakrát do roka (vždy jednou u nás na Smíchově a jednou v jeho domovském kostele u Martina ve zdi) slavíme dvojjazyčné bohoslužby.

Křest

Křest vyjadřuje a stvrzuje spojení člověka s Kristem. Každému pokřtěnému osobně potvrzuje podíl na údělu Ježíše z Nazareta, který žil a zemřel jako svědek a prostředník Boží odpouštějící lásky a byl vzkříšen jako přemožitel smrti a zhoubné moci zla. Křtem je každý pokřtěný také spojen se všemi, které si Kristus povolává a vytváří z nich na zemi svou církev. Křest odvozujeme od Krista, který se nechal pokřtít Janem Křtitelem na začátku své veřejné činnosti.

V evangelické církvi křtíme děti i dospělé, zpravidla při bohoslužebném shromáždění politím vodou či ponořením. Křtu dospělého předchází vyučování základů víry. U křtu dítěte požadujeme, aby se aspoň jeden z rodičů hlásil ke křesťanské víře. Ke křtu mohou být přizváni i svědkové (kmotři), kteří se zavazují, že budou svého kmotřence doprovázet životem na cestě víry. Proto i kmotři musejí být křesťané.

Pokřtěný se stává součástí obecné světové církve a zároveň členem místního sboru Českobratrské církve evangelické. Uznáváme křest vykonaný v jiných křesťanských společenstvích, proto křest vykonaný v jiné církvi neopakujeme. Na prahu dospělosti se ti, kteří byli pokřtěni v dětství, přiznávají ke křtu a potvrzují svou víru při konfirmaci. Konfirmace, doslova utvrzení (ve víře), označuje bohoslužebnou slavnost, při níž jsou pokřtěné děti přijaty do společenství dospělých věřících. Předchází jí jedno- až dvouletá příprava prohlubující znalosti o víře a církvi.

Svatba

Manželství chápeme jako celoživotní láskyplný a odpovědný svazek mezi mužem a ženou. Přijímáme jej jako dar od Pána Boha. Při svatebním shromáždění v evangelické církvi je snoubencům připomínáno Boží zaslíbení pro manželství a zvěstováno Boží požehnání pro jejich společný život.

Svatební shromáždění má podobu bohoslužeb s modlitbami, kázáním na základě Písma, manželským slibem, požehnáním manželství a písněmi.
Podle zákonů České republiky může být úřední uzavření sňatku součástí svatebních bohoslužeb, zástupcem státu je pak kazatel či kazatelka Českobratrské církve evangelické.

Svatební shromáždění se koná zpravidla ve sboru, jehož je jeden ze snoubenců členem. Při svatbě snoubenců, kteří jsou členy různých církví, mohou být přítomni duchovní obou příslušných církví. Oddáni mohou být také lidé, kteří nejsou členy církve, ale touží po Božím požehnání pro své manželství.

Svatbě obvykle předchází příprava, která má podobu jednoho či více osobních setkání snoubenců s kazatelem či kazatelkou. Tyto předsvatební rozhovory umožňují mluvit o představách o budoucím společném životě, vyjasnit si postoje a společně přemýšlet o biblických textech, které se týkají vztahu muže a ženy.

Rozvedení lidé mohou být v evangelické církvi znovu oddáni. Věříme, že je možné přemýšlet o příčinách a důsledcích ztroskotání minulého vztahu, prosit o odpuštění i o požehnání pro nový svazek.

Požehnání partnerství stejnopohlavních párů

V České republice je možné uzavřít tzv. registrované partnerství partnerů stejného pohlaví. Věříme, že láska a touha po společném věrném životě je vždy Božím darem. A tak párům, které uzavřely nebo se chystají uzavřít registrované partnerství, nabízíme stejnou podporu jako budoucím manželům. Páry mohou zažádat naši farářku o požehnání vztahu, při němž si mohou říct své sliby a přijmout Boží požehnání. Na podobě obřadu se lze domluvit předem a předchází mu „předsvatební“ příprava podobně jako u manželství.

Pohřeb

Smrt blízkého člověka je jednou z nejtěžších událostí v životě. Církev nabízí pozůstalým možnost důstojného rozloučení se zemřelým. Jádrem pohřebních bohoslužeb je ujištění o Boží milosti a Kristově vzkříšení, z něhož plyne naděje odpuštění hříchů a věčného života v Boží blízkosti. Při bohoslužbách zaznívá také připomenutí života zesnulého a jeho odevzdání Pánu Bohu.

Pohřeb je příležitostí sdílet zármutek a pláč, ale i vděčnost a naději v širším společenství. Veřejné a společné rozloučení může pomoci přijmout skutečnost smrti, současně mohou pozůstalí najít ve společenství lidskou blízkost i podporu.

Pohřeb se koná v kostele, na hřbitově, v obřadní síni nebo v krematoriu, podle místních podmínek a zvyklostí. Je vhodné, aby pozůstalí přišli nejprve za kazatelem a domluvili s ním datum, podobu a místo pohřbu, případně obsah smutečního oznámení, a teprve potom dojednali vše ostatní s pohřební službou. Kazatel pozůstalým také nabídne setkání před pohřbem, při kterém je možné hlouběji hovořit o zesnulém, o nastalé ztrátě, o naději, kterou lze nalézt u Boha. Také v těžké době po pohřbu může kazatel podle potřeby a situace doprovázet pozůstalé v jejich zármutku.

Modlitba

Modlitbou se obracíme k Bohu s důvěrou, že ji slyší. V modlitbě Bohu děkujeme, prosíme jej a vyznáváme se mu ze svých selhání. Věřící při tom může užít modliteb pevně formulovaných (z nichž nejznámější je Modlitba Páně – Otčenáš) nebo modliteb volných, které si formuluje sám. Do modlitby tak vstupují konkrétní události minulé nebo očekávané, které s díkem, vyznáním nebo prosbou předkládáme Bohu. V modlitbě však také překračujeme horizont osobního života a modlíme se též za své bližní, za dílo církve (církví), za nouzi světa.

Modlitba je výsadou věřícího člověka. Oslovuje v ní Boha, a tak odpovídá na to, že Bůh již oslovil jej. Příležitosti k modlitbě jsou četné; pravidlem bývá modlit se ráno, večer a před jídlem. Pravidelný rytmus modliteb je dobrou pomocí. Ale četnost modliteb není žádným zákonem, stejně jako mnohomluvnost není známkou kvality modlitby.

Modlitba může být osobní, tichá, ale také pronášená nahlas například v rodině nebo v malém kruhu. Při bohoslužebných shromážděních se konají modlitby společné, přednášené jedním z účastníků jakoby v zastoupení účastníků všech. Proto jsou formulovány jasně a srozumitelně, aby se s nimi mohl každý ztotožnit a spontánně se k nim připojit vhodným způsobem (např. společným Amen). Jinou variantou společné modlitby jsou duchovní písně. Mnohé jsou sepsány jako modlitby.

Podcasty a nahraná kázání

Zobrazit více