Martin C. Putna na Vtlavě o Smíchovském odboji
Z kroniky smíchovského sboru – odboj
To, že skupina sdruženců našeho sboru byla napojena na odbojovou organizaci Předvoj je známo. Také jejich smutný osud, protože ve skupině dalších 70 vězňů byli v Malé pevnosti v Terezíně několik dní před koncem války 2. května 1945 zastřeleni Karel Hiršl a Jiří Staněk. Další člen Předvoje, Václav Dobiáš, byl popraven 10. dubna 1945 ve Cvikově a Ivan Bělina zemřel s největší pravděpodobností v Terezíně na tyfus.
Vedle Předvoje však působila ve sboru nekomunistická odbojová skupina, která se nazývala Zpravodajská brigáda. Jejími členy byli ze sdruženců: Adolf Karlovský (†1996), zakladatel této brigády, vyznamenaný v květnu 1995 medailemi Pražského povstání, Boje o rozhlas, medailí ministra obrany ČR a povýšený do hodnosti generálmajora v.v. a Ing. Karel Závodský (†1996), nositel Čs. válečného kříže 1939. Dosud žijí pan Firtl (Velen), Otakar Král, Zdeněk Pokorný a další, kteří však nebyli evangelíky, i když se zúčastňovali sdruženeckých schůzek.
1945 – odbojová činnost Předvoje
Pan Zdeněk Pokorný, příslušník Zpravodajské brigády, napsal krátké svědectví o odbojové organizaci Předvoj, z něhož pro vás vybíráme:
„Při evangelickém sboru Na Santošce existovalo Sdružení mládeže. Podle výroční zprávy za rok 1943 mělo 104 osob včetně přivedených hostů. Podnikalo různé sportovní nebo kulturní akce. K nim patřily i pravidelné večerní pondělní schůzky s hudební produkcí nebo přednáškou. Diskuse o aktuálních otázkách se omezovaly na dobu společné cesty k domovu a v těchto diskusích měla své místo také sociální problematika. A protože se tu vyskytovaly dcery profesora Kálala, který měl doma Marxovy spisy a chatu na Sázavě, bylo téma i vhodné místo k diskusím.
Tak se stalo, že na přelomu let 1943 a 1944 vznikl kroužek studentů a absolventů nadšených myšlenkou, že přispějí k lepšímu uspořádání společnosti. Znali ruskou klasickou literaturu, věděli o úspěších Rudé armády na frontě, ale nevěděli nic o Gulagu a o procesech, které proběhly před válkou v Moskvě, natož aby tušili, že jednou budou takové procesy probíhat v Praze.
Mezi těmito mladými marxisty si získala přirozenou autoritu a vedoucí postavení trojice nadaných absolventů smíchovského reálného gymnázia: Karel Hiršl, Jiří Staněk a Václav Dobiáš. Kroužek se rozrůstal a tehdy vznikla myšlenka vydávat ilegální časopis, který by sjednocoval různé názory. Časopis – a později odbojová organizace – dostal jméno Předvoj. Příspěvky do časopisu byly takové, že gestapáci, kterým se dostal do rukou, usuzovali na přítomnost některého vyškoleného komunistického činitele, poslaného z Moskvy.
Naproti tomu je ale třeba vědět, že názory členů Předvoje byly radikální. Pan farář Kučera znal situaci a nebezpečí těchto představ. Svědčí o tom jeho slova, obsažená v předmluvě k Výroční zprávě Sdružení mládeže: „Cítíme, že největší překážkou na cestu k uskutečnění Božího království v naší zemi je rozštěpení na strany, kasty a třídy. Vzájemným sebepoznáváním a povzbuzováním chceme se cvičit v těch ctnostech, které vedou k jednotě.“
Předvoj na sebe poměrně rychle připojil jiné skupinky existující po celém území Protektorátu. Skupina měla ale smůlu, protože při hledání dalšího spojení narazila na agenta gestapa. Stalo se to Jiřímu Staňkovi, který uvěřil, že získává spojení na vojenskou organizaci. Přehlédl, že je sledován a teprve při odchodu z místa, kde byla tiskárna Předvoje, si všiml dvou postav, které ho chtěly zatknout. Uprchl před nimi do smíchovské tržnice, ale nepodařilo se mu zmizet v davu, takže pokračoval v útěku a na Jiráskově mostě ho pronásledovatelé postřelili do nohy a zatkli.
Nikoliv výslechem, ale úskočnými otázkami u nic netušících rodičů a hodnocením otisků prstů na cyklostylu získali gestapáci informace o dalších členech Předvoje. Při výslechu v Pečkárně, doprovázeném surovým bitím, se chovali statečně a dokonce se jim podařilo při výsleších utajit, že Karel Hiršl je vedoucím činitelem Předvoje. Byli uvězněni v Malé pevnosti v Terezíně a zde na samém konci války popraveni.“
1945 – ilegální Zpravodajská brigáda
Jen málo je známo o nekomunistické ilegální odbojové organizaci Zpravodajská brigáda. Založil ji smíchovský rodák a člen našeho sboru Adolf F. J. Karlovský. Svědectví o něm a o činnosti skupiny podali v dubnu 1996 Ing. Karel Závodský CSc. (†1996) a Otakar Král, příslušníci 1. roty Zpravodajské brigády. Cituji z jejich nekrologu:
Život Adolfa Karlovského byl úzce spjat se Smíchovem. Bydlel s rodiči v domě Na Knížecí (dnes Ostrovského ul. č. 4), kde jeho matka měla módní salón, v jehož dílně se za nacistické okupace konaly schůzky ilegální organizace Zpravodajská brigáda. Otec byl známým hercem smíchovské Arény a později Švandova divadla. Oba rodiče byli členy sboru Českobratrské církve evangelické na Smíchově a přesvědčení zastánci ideálů prezidentů T. G. Masaryka a Dr. Edvarda Beneše. Heslem rodinného erbu Karlovských bylo „Gladio et propria virtute“ (Mečem a vlastní ctností) a tento odkaz Adolf Karlovský plnil celý svůj život.
Byl vzorným skautem a také členem Sdružení českobratrské mládeže evangelické. V roce 1940 byl spolu s B. Klikou iniciátorem vytvoření zpravodajské vojenské ilegální organizace vystupující pod zkratkou ZB (Zpravodajská brigáda). Skupina se stala elitní vojenskou a zpravodajskou odbojovou organizací, která počátkem roku 1945 měla na 2000 členů a byla rozhodující vojenskou složkou České národní rady. V Pražském povstání v květnu 1945 byl Karlovský jako velitel 1. roty Zpravodajské brigády těžce raněn do hlavy střelou, která prorazila jeho přilbu. Po řadě operací byl v srpnu propuštěn z nemocnice a po krátké slibné vojenské kariéře (1945–48) byl zatčen a v březnu 1949 komunistickým soudem za vykonstruovaný zločin zrady odsouzen k trestu smrti, který mu byl pak změněn vzhledem k válečným zásluhám na 25 let žaláře. V červenci 1957, kdy jeho někdejší vyšetřovatelé a soudci byli sami souzeni, byl podmínečně propuštěn, ale již v roce 1961 byl pro účast na schůzkách bývalých skautů znovu zatčen, odsouzen na dalších 15 měsíců a propuštěn až při všeobecné amnestii v květnu 1962.
Po okupaci Československa sovětskou armádou odešel v září 1968 do exilu ve Švýcarsku, kde jako heraldik a historik dosáhl světové proslulosti. S mimořádnou pozorností sdělovacích prostředků se setkalo jeho objevení historických záznamů o erbu rodu amerického prezidenta Ronalda Reagana a tento erb, zakreslený Adolfem Karlovským, dnes zdobí Reaganův ranč. Mimořádně aktivně spolupracoval s československými exilovými organizacemi a exilovým tiskem. Za své zásluhy byl v květnu 1995 vyznamenán medailemi Pražského povstání, Boje o rozhlas, medailí ministra obrany ČR a povýšen do hodnosti generálmajora v.v.
Zemřel v únoru roku 1996 a při vojenském pohřbu na Olšanech uctili jeho památku účastníci druhého a třetího odboje a zástupci politických vězňů. Vedle zmíněných vyznamenání z roku 1995 byly vystaveny u katafalku tabla s vyznamenáními nejen československými, ale také zahraničními (např. Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaile za „Zásluhy I. stupně“, řády Polonia Restituta, Ordre Militaire de St. Lazare, Ordine Militare della Liberta, kříž „Mérite Philantropique“ a mnoho dalších).
Spoluautor tohoto nekrologu Ing. Karel Závodský CSc. zemřel krátce po Adolfu Karlovském a tak z evangelických členů této odbojové organizace již není žádný živý svědek. Neměli bychom zapomínat na to, co vykonali, protože jejich příklad by měl být vzorem i pro generace, které přijdou.
