Pietní místo JUDr. Milady Horákové
U příležitosti 75. výročí vstupu JUDr. Milady Horákové do našeho sboru a současně uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici, jsme se rozhodli připomenout odkaz této výjimečné ženy vybudováním pietního místa v parčíku před naším kostelem. Autorem díla je akademický sochař Olbram Zoubek, který vyjádřil podporu tomuto projektu zřeknutím se svého honoráře. Celkové náklady na odlití a dopravu sochy byly bezmála 250.000,- kč. Výzmamnou měrou přispěl Magistrát hl.m.Prahy, dále MČ Praha 5 a v součtu nezanedbatelnou částku též věnovali řadoví členové naší církve. Díky všem těmto sponzorům mohla být v neděli 10. října 2010 socha odhalena. Na slavnostním shromáždění promluvili mj. zástupci ČCE, MČ Praha 5 nebo Klubu Milady Horákové.
Slova autora:
Při práci na tomto úkolu jsem myslel na vztah dnešních lidí k památce Milady Horákové. Myšlenky se mi soustřeďovaly do těchto slov: lítost, vzdor, rozhodnost, že se něco takového nesmí opakovat. Symbolická postava ženy (tedy nikoliv vypodobnění přímo Milady Horákové) je ponořena do těchto myšlenek: je odvrácena od diváka a hledí na desku s textem „S láskou a hrdostí vzpomínáme na členku našeho sboru JUDr. Miladu Horákovou“, oprátkou a růží. Není jí vidět do tváře. Rozhodně na ní není nic portrétního. Vybízí diváka, aby přistoupil blíže po její bok, přečetl nápis a zamyslel se. K tomu také vedou diváka kamenné desky v trávě.
zleva: synodní senior ČCE Joel Ruml, smíchovský farář Ivo Mareš, autor Olbram Zoubek
Vražda Dr. Milady Horákové – zločin komunismu
Velmi smutným dnem v historii smíchovského sboru je 27. červen 1950, kdy skončila na popravišti zločinného komunistického režimu žena Dr. Milada Horáková.
Horákovi se přistěhovali na Smíchov v roce 1935 z Vinohrad a osobně se přihlásili do smíchovského sboru v říjnu téhož roku. V knize přistěhovalých je o tom tento záznam: Ing. Dr. Bohuslav Horák *22. 2. 1899 v Černilově, redaktor zemědělského rozhlasu – JUDr. Milada Horáková, rozená Králová *25. 12. 1901 na Kr. Vinohradech a dcera Jana Horáková. Bydliště: Dělnická 1813, dnes ulice Nad Santoškou 1813/6. Po válce až do zatčení bydleli v ulici Zapova 3.
Manželé Horákovi se velice sblížili s farářem Janem Kučerou po jeho příchodu na Smíchov z Kladna v roce 1936. V životě Dr. Milady Horákové znamenala jeho osobnost velmi mnoho, ať už to bylo v době Protektorátu, kdy oba manželé byli vězněni, nebo v čase komunistické msty, když se zasadil o to, aby dcera Jana byla svěřena po smrti své matky do péče tety Věry Tůmové. Jan Kučera také dceru Janu Horákovou 18. 5. 1947 konfirmoval.
V předválečné době Dr. Milada Horáková do politiky nevstupovala. Její zájem byl spíše v sociální oblasti. Za nacistické okupace se ale zúčastnila odbojové činnosti a za to ji nelítostný nacistický soud potrestal „osmi lety“ vězení. Po návratu do vlasti, v druhé polovině roku 1945 dospěla k názoru, že je třeba bránit se proti těm, kteří budou usilovat o získání totalitní moci. Byla přesvědčena, že pro zachování svobody je nutné upevňovat demokracii a politický pluralismus. Navázala na své dřívější členství v národně socialistické straně a chtěla jejím prostřednictvím usilovat o zabezpečení demokratické soutěže, kontroly a kritiky, tedy o to, co autoritářské a totalitní systémy likvidují.
Stala se poslankyní Prozatímního shromáždění, začala pracovat v Radě československých žen a ve Svazu osvobozených politických vězňů. Dostávala se do sporu s komunisty, jejichž účelovou propagandu a demagogii založenou na lžích a polopravdách vyvracela věcnými argumenty. Patřila mezi nejpředvídavější a nejobezřetnější poslance, kteří viděli nebezpečí v Komunistické straně inspirované a řízené moskevskými soudruhy úmyslně vnášejícími neklid do poválečného Československa. Jejich cílem bylo chopit se moci, zlikvidovat demokracii a její představitele, nastolit totalitní režim podle sovětského vzoru, stát se sovětskou gubernií v domnění, že je možné oklamat vlastní občany a svět tvrzením o suverenitě lidově-demokratického Československa.
Komunisté znali pracovitost a píli této čestné ženy a věděli o jejím vlivu v ženském hnutí. Pokoušeli se ji získat pro sebe, ale neuspěli. Sečetli tedy všechny její „hříchy“, započetli její vliv na lidi, vykalkulovali jaké „nebezpečí“ by jim od této jasnozřivé ženy mohlo hrozit a na seznamu osob určených k likvidaci bylo připsáno další jméno: JUDr. Milada Horáková. Nyní už komunisté jen odpočítávali dny a hodiny, kdy přijde den „D“ 25. únor 1948 a později i hodina „H“, poslední hodina života Milady Horákové.
Po převzetí moci komunisté okamžitě přitvrdili. Tisk, který přestal být svobodným, oznámil, že Milada Horáková je zbavena všech svých funkcí. Ale ani to ji nevzalo odvahu a navštívila, třebaže policejně hlídaného, dosavadního ministra Prokopa Drtinu v nemocnici, kam byl umístěn po pokusu o sebevraždu na protest, že prezident Beneš ustoupil komunistům a přijal demisi demokratických ministrů. Několikrát se snažila o návštěvu u prezidenta Beneše a navštívila i Jana Masaryka, který na ni působil dojmem člověka na konci svých sil. Po jeho smrti pak podala rezignaci na svůj poslanecký mandát. Původně měla v úmyslu pronést ještě před svým odstoupením protikomunistický protest, ale usoudila, že daleko účinnější bude soustavná protirežimní podzemní činnost.
Byla to však činnost politická, která neměla nic společného s násilím. To později vykonstruovala StB a používala při tom výrazy jako diverze, špionáž, velezrada, obstarávání a ukrývání zbraní za účelem násilného odstranění lidově-demokratického zřízení a návratu ke starým pořádkům ve službách amerického imperialismu apod. Když do Československa přijeli sovětští poradci a patřičně instruovali československou StB, začala příprava mnohých procesů a také procesu se skupinou Milady Horákové a spol. Všechno bylo předem připraveno. Celý soudní proces bylo divadlo a absurdní tragédie. Všichni byli neuvěřitelně brutálním týráním, fysickým i duševním, donuceni vystoupit v tomto děsivém představení, které vrcholilo ještě děsivějším závěrem, vynesením předem připravených rozsudků. 8. června byl vyhlášen ortel nad čestnými a nevinými lidmi: Dr. Josef Nestával, Dr. Jiří Hejda, František Přeučil, Antonie Kleinerová – trest těžkého žaláře na doživotí. Dr. Bedřich Hostička 28 let, Dr. Zdeněk Peška 25 let, Dr. Jiří Křížek 22 let a Vojtěch Dundr 15 let. Jan Buchal, Dr. Oldřich Pecl, Záviš Kalandra – a žena, kterou nacisté odsoudili za odbojovou činnost „jen k 8 letům vězení“, Dr. Milada Horáková – byli odsouzeni k trestu smrti.
O milost Dr. Milada Horáková požádat nechtěla. Požádal o ni její jednaosmdesátiletý otec a dcera Jana. Gottwald v jejím případě s podpisem rozsudku váhal, protože do Prahy docházely protesty představitelek mezinárodního ženského hnutí, protestovaly osobnosti z politiky, kultury a vědy známé po celém světě, např. Albert Einstein, Bertrand Russell, Winston Churchill, kardinál Griffin a další. Nakonec Klement Gottwald rozsudek podepsal. Když to bylo Miladě Horákové oznámeno, zbývaly do konce jejího života tři dny.
Navštívit ji směli jen její nejbližší, dcera Jana a sestra Věra Tůmová s manželem. Faráři Janu Kučerovi to umožněno nebylo. Byla ale vděčná, že ji směl v jejích posledních hodinách navštívit jiný evangelický farář, Jiří Vojtěchovský, který o této návštěvě vydal svědectví. Komunisté, kteří tak rádi hovoří o lidských právech a o socialistickém humanismu, ji i v té poslední chvíli potrestali ještě jednou. Na místo, kde na nádvoří pankrácké věznice stály dvě šibenice šla poslední. Bylo 27. června 1950. V ranních hodinách v 5 hodin 35 minut se uzavřela životní cesta Dr. Milady Horákové. Vražda byla vykonána.
Podle různých materiálů zpracoval Jaroslav Voříšek
Související odkazy
- Životopis Milady Horákové
- Milada Horáková a spol.: Rozsudek Státního soudu v Praze
- Výběr dopisů Dr. Milady Horákové z pankrácké cely smrti
- Vražda Milady Horákové: dodnes neuzavřený případ
- Český rozhlas: Nepokořený duch – Životní příběh Milady Horákové
- ČRo Leonardo: Proces s Miladou Horákovou a spol. – zvukové záznamy ze soudního procesu
- Česká televize: Proces H – dokumentární rekonstrukce soudního procesu den po dni
- JUDr. Milada Horáková (1901–1950) – z projektu dokumentace perzekuovaných komunistickým režimem (Ústav pro studium totalitních režimů)
- Zora Dvořáková: Milada Horáková (1991), Z letopisů třetího odboje (1992)
Útěk Ing. Bohuslava Horáka do exilu
Jak to ale bylo s manželem Dr. Milady Horákové Ing. Bohuslavem Horákem? Luďkovi Navarovi novináři MF Dnes se podařilo odhalit tajemství odchodu Bohuslava Horáka do exilu. Napsal o tom ve své knize Příběhy železné opony 2, kterou vydalo nakladatelství Host, Brno v roce 2006. Příběh útěku do exilu byl podle této knihy zpracován Českou televizí Ostrava v pořadu Příběhy železné opony: Případ Horák.
Pomoc vyhledal u svého evangelického faráře Jana Kučery na Smíchově. Ten mu našel spolehlivý úkryt u jednoho z farníků. Jeho útěk dál organizoval někdejší novinář a politik Jan Hajšman. Ani ten však o tom nemluvil. „Dům mého dědy Jana Hajšmana na Mrtoli u Netunic sehrál určitou roli v převáděčské síti. Ale já o tom nevěděl, byla to jeho individuální hra. O těchto aktivitách se samozřejmě nezachoval žádný záznam,“ řekne v roce 2006 jeho vnuk Tomáš Haišman (za jeho odlišné příjmení může chyba matrikáře). O tom, že jeho děd organizoval Horákův útěk z Prahy do Meclova ke svým známým, Šimákovým, se od svých rodičů a prarodičů nikdy nedozvěděl. Řekl mu to strýc v roce 1985, tedy po šestatřiceti letech, která uplynula od Horákova útěku. V té době už byl sám Horák devět let po smrti.
Útěk Bohuslava Horáka byl sice úspěšný, ale smutný. V uprchlickém táboře z rozhlasu slyšel záznam ze soudní síně a také naposledy hlas své manželky. Ta byla odsouzena k trestu smrti a 27. června 1950 skončila na popravišti.
Z článku „Manžel Milady Horákové uprchl jako dřevorubec“ Luďka Navary v MF Dnes
